BLOG SE PŘESTĚHOVAL.

Vítej!
Jsem 16 leté děvče, občas veselé, občas naštvané. Nejradši čtu, kreslím, chodím s kamarády ven, okukuju přítomné chlapce, píšu povídky nebo poslouchám písničky. Bohužel, pořád žádná sluchátka nemám :/ Více o mě se můžeš dozvědět buďto v menu, kde je jakýsi medailonek o mě. Doufám, že se ti tu bude líbit, oceníš můj styl psaní nebo tě bude třeba zajímat moje poznatky o životě či jaký je můj život :)
Tvá Barunie

Děkuju Neree Moore za perfektní nový design.^^

Varování: Pokud se mnou někdy navážete kontakt, brzo zcvoknete, protože si mojí úchylně nechutnou povahu zamilujete tak, že nebudete moct přestat :DD


Je čas dát poslední adios aneb STĚHUJEM SE ZA LEPŠÍM ZÍTŘKEM.

25. března 2013 v 17:37 | Barunie |  Na chvíli uvidíš můj život
Už tolikrát jsem měla chuť to udělat. Konečně jsem našla i sílu.
Tolikrát jsem tu prohlašovala, že se nevzdám pětileté práce pro nic za nic... a ono to stejně přišlo.
Jak víte, tento blog mi proklouzl mezi prsty. Pětileté dítko, které se vždycky stalo mým útočištěm, je připraveno dát adios. Prvním důvodem je, že je tu pravděpodobně tolik článků, že se i webová stránka seká a ím druhým... je to asi můj vnitřní pocit, ale nějak jsem přestala mít zájem přispívat sem. Myslím, že je to i tím jménem. Já vyrostla, jméno blogu se nedá změnit a poněvadž jsem se změnila já, změnily se moje postoje, tak by to chtělo i nové jméno. No.. víte, bajunky blog zní opravdu přiměřeně mému věku. Ale nebudu to déle obkecávat. Jestli budete chtít, najdete mě na novém blogu. Sama si popřeji hodně článků a trpělivosti s rozjížděním.
Opravdu jsem vás milovala. Všechny čtenáře, kteří dosud navštívili mého miláčka. Ale je čas jít. Jedna kapitola se uzavírá, ale nová začíná. Člověk má totiž vždycky poznat, kdy přišel čas něco skončit...:)
A s posledním poděkováním se loučí Vaše Barunie.
 

Spring is back, bitch.

6. března 2013 v 22:25 | Barunie |  Na chvíli uvidíš můj život
Prosluněné dny, kdy se konečně po těch dlouhých měsících vytahují slabé bundičky, kabátky a tenisky (díky bohu!), přímo vyhlížím. A ony konečně přišly. Konečně ten podělaný sníh odplul zase kamsi do dáli a já si tenhle týden pořádných jarních teplot hodlám řádně užít. Nesnáším zimu. Prostě ji nenávidím.
A také netrpělivě očekávám, že se s jarním sluníčkem dostaví i můj mozek, který asi přes zimu taky odletěl někam do teplých krajin. Ano, stále jsem se nedokopala k tomu, abych aspoň měla odhodlání se nějak ve škole zlepšit.. ale kdo by v tomhle krásným období staral o školu?
Před měsícem a dvěma dny jsem napsala článek o své jakési psychické nestabilitě. Musím ovšem s radostí přiznat, že to teď neplatí. Víte, konečně mi začalo něco vycházet a já se nehodlám toho jen tak snadno vzdát. Nemám to v povaze. A vím, že za tohle stojí bojovat, když už jsem si na to počkala tak dlouho... Ale nechci nic zakřiknout předem. ;)
A tím, že mi TO vychází, jsem víc v pohodě. A nic mě skoro netrápí.
Musím říct, že jednu krásnou výhodu ta obchodní akademie má. Úplně retardované kamarádky, které bych už nevyměnila. Jsem si jistá, že tyto slečny mi vydrží v životě ještě dlouho a jsem za to neskutečně ráda. Víte... je strašně zvláštní pocit mít někoho, komu můžete říct totálně všechno... Tedy, těch lidí je nyní v mém životě opravdu hodně. Ale ony jsou moje retardky. :) Proto pod perexem přidám pár fotek, které jsme pořídily v naší milované OA Dušní. Najedete mě?
A v noci temné se mi začala klížit víčka, proto je čas zalézt do peřin a nechat si snít o těch skvělých dnech, jež probíhají. A nechám se inspirovat blogem jedné slečny... další den končí a stovky jich je přede mnou.

Bílý kůň - Alex Adams

7. února 2013 v 17:52 | Barunie |  Knížky
"Dříve byl život nudná samozřejmost. Teď nechce nic než přežít."

Se smíšenými pocity jsem vzala tuto knihu do ruky (nebo přesněji jsem byla obdarovaná mou milovanou Yanny :D). Moje milá tvrdila, že je to hnusný, odporný a že se mi to asi bude líbit, když se jí to nelíbilo.

Zoe Marshallová pracovala jako uklízečka pro vědeckou společnost a ve světě vlastně jen přežívala.
Zemřel jí manžel, proto mám tušení, že trpěla i depresemi. Její rodina jí dohazovala muže, které Zoe nechtěla. Její bezpečí se skrývalo v množství zámků na dveřích jejího bytu.
Do té doby, než se v jejím obýváku najednou zjevila nádoba. A ona začala trpět neskutečnou úzkostí. Projevila se natolik, že Zoe vyhledala pomoc psychiatra - mladého Nicka, který ji od první návštěvy neskutečně přitahoval.
Nádoba byla obyčejná, nic zvláštního, ale pro Zoe to znamenalo neskutečné utrpení - někdo se dostal do jejího soukromí. A počátkem zjevení nádoby začali všichni v jejím okolí a postupně i na celém světě vykazovat známky choroby, jež později dostala název Bílý kůň a odnesla na svých smrtících kopytech stovky, miliony životů.
Začal konec světa a jen několik málo přeživších mělo v krvi očividně protilátku.

 


Co dělat, když se nedokážeš normálně nadechnout?

4. února 2013 v 20:58 | Barunie |  Na chvíli uvidíš můj život

Poslední dobou se cítím... prázdně a zároveň plně. Rozporuplné pocity se prolínají do mé nálady. Jsem jako na houpačce, jednou jsem milý to člověk a o pár minut později všechny a všechno proklínám. Nevím, co se to se mnou děje.
Každý den se najde něco, co mi moji skoro perfektní náladu zkazí. Ano, já jsem ten tupec, který každé ráno vyjde s úsměvem z baráku, celou cestu se usmívá a jakmile přijde mezi své vrstevníky, úsměv najednou zmrzne. Puff, prostě se rozplyne. A není věc, která by jej vrátila zpět.
Cítím se tak nepotřebně. Jako kdyby nebylo nic, kvůli čemu bych dál měla žít. Nepřemýšlím nad sebevraždou ani nic podobného, ale ten pocit, který vám sžírá vnitřnosti, je jako nějaký nádor. Nemůžu se skoro pořádně nadechnout, nevím, co mám dělat, kam jít, jak odehnat ten pocit osamění, ačkoli v místnosti je dalších 27 lidí, z čehož by minimálně 3 byli schopní jakkoli mě podpořit a pomoct mi. Tohle je moje osobní Pandořina skříňka. Snažím se vypadat, že jsem ok, přičemž nejsem. A zatím asi nebudu.
I když... několik lidí mi řeklo, že mé pocity často vyplynou na povrch. Jak se jen mýlí! To jen prosakuje jen procento pocitů, co cítím.
Uklidňuju se, že nejsem sama, kdo to cítí. Ale jak to překonat? Není to deprese, je to jen... co to je? Jak se té hnusné koule pocitů, co mě tíží na srdci jako nějaký kámen? Co s tím?
Neumím však své pocity vystihnout slovy, které bych někomu mohla říct. Tak si je aspoň přečtěte a politujte mě. To přesně nechci, ale nedá se nic dělat. ;)

Lidi se mění

30. ledna 2013 v 16:37 | Barunie |  Poezie
Možná jsem to napsala, protože mě prostě popadla múza. Nebo možná proto, že se můj nejlepší kamarád chová v poslední době divně a je to nějak podvědomě věnováno jemu. A nebo prostě jen jsem tak dobrá, a když se nudím, tak píšu stupidní básničky o stupidním životě. No, asi mám psolední dobou špatnou, hnusnou, zkaženou náladu. Ale nedá se nic dělat.

Kam dál