BLOG SE PŘESTĚHOVAL.

Vítej!
Jsem 16 leté děvče, občas veselé, občas naštvané. Nejradši čtu, kreslím, chodím s kamarády ven, okukuju přítomné chlapce, píšu povídky nebo poslouchám písničky. Bohužel, pořád žádná sluchátka nemám :/ Více o mě se můžeš dozvědět buďto v menu, kde je jakýsi medailonek o mě. Doufám, že se ti tu bude líbit, oceníš můj styl psaní nebo tě bude třeba zajímat moje poznatky o životě či jaký je můj život :)
Tvá Barunie

Děkuju Neree Moore za perfektní nový design.^^

Varování: Pokud se mnou někdy navážete kontakt, brzo zcvoknete, protože si mojí úchylně nechutnou povahu zamilujete tak, že nebudete moct přestat :DD


Kapitola sedmá - Div bych mu nedala ránu!

28. července 2011 v 16:46 | Barunie |  Watsonová zasahuje
Nějak pospíchám :D Ale ne nepospíchám. šestou kapču jsem měla napsanou z domova, tak jsem to rychle hodila na blog včera v noci a ted jsem doladila pár věcí a tak to publikuju :) jsem ráda, že se ozvalo hodně lidí, kterým přijde začátek zajímavý, tak jsem si vymyslela i zajímavý konec :) ale to doopravdy až na konci ;)

Večer se hodně podařil. Když mě večer Seamus odváděl ke vchodu do mrzimorské společence, cítila jsem se ospalá, ale zároveň plná energie. Na schodech jsme potkali ubrečenou Hermionu, ale když jsme se zeptali, jestli nepotřebuje pomoct, tak nad tím máchla rukou a řekla, ať se nestaráme. Tak jsme odešli.
"Děkuju za velmi příjemný večer!" řekla jsem.


"Není zač. Podařil se!"
Chtěla jsem odejít, ale měla jsem potřebu něco udělat. Tak jsem mu dala pusu na tvář.
"Dobrou noc!"
"Dobrou noc, Bonnie!" usmál se a já prolezla obrazem. Neznamená to, že bychom spolu chodili! To ani náhodou. Bylo to jen poděkování za pěkný večer, strávený v jeho společnosti.
Čas si plynul a my se Seamusem jsme se jen zdravili na chodbě, protože skoro nikdo učivo nestíhal. A nastal den druhého úkolu. Celá škola se shromáždila u jezera.
Vůbec jsem nevěděla, co se bude dít. Jen jsem viděla šampiony, jak se převlékli do plavek. Kdosi odpočítal start a čtveřice se ponořila do chladivé vody.
Krum se proměnil do podoby žraloka, Cedric a Fleur měli kolem hlavy bublinu se vzduchem a Harryho jsem neviděla.
Nebudu to protahovat. Ke konci té hodiny v jezeře, Fleur v těsné polovině to nezvládla. Krum vyplaval s Hermionou, Cedric s Cho a pár minut před koncem vyplaval Potter s malou holkou, která se nápadně podobala Delacourové a s Ronem Weasleyem.
Výsledek byl asi jasný - Potter na druhém místě za to, že pomohl i té, které nemusel (malá Gabriella byla doopravdy mladší sestřičkou Fleur, která skončila diskvalifikovaná, protože nezachránila určeného člověka), první byl Viktor Krum a třetí náš Cedric.
Já na tom doopravdy nic zajímavého neviděla. Prostě čtyři lidi se v chladném dni ponoří do jezera, vytáhnou ze spárů vodních příšer své kamarády a zase se vynoří. V Bradavicích se tohle děje běžně!
Tak se celý dav vydal zpět do Bradavic.
I když byl teprve březen, začala jsem se strašně netěšit domů. Všechno, co jsem tu zatím zažila, bylo lepší než vysedávat doma a těšit se, až konečně nějaká sova přijde s dopisem, co se vašim kamarádům děje.
Ale kdy se začnete bát? Kdy se začnete bát na jednom údajně nejbezpečnějším místě, co kdy bylo?
Až se někomu něco stane! A něco pořádně divného. Ale o tom až později.
Jednou jsem se zase dostala do křížku s tím Zachariášem Smithem. Přímo před učebnou obrany proti černé magii jsem do něj omylem vrazila. Vycházel zrovna ze třídy. (Mimochodem Harry Potter a jeho kamarádi tam byli taky, a když říkám kamarádi, tak myslím i Seamuse).
"Co si to dovoluješ?" vyjel na mě Zachariáš
"Pardon! Řekla bych to, kdybys mi do toho neskočil!"
"To známe! Ti malý jsou vždycky drzí a nevychovaní!" stěžoval si sousedovi, kterého to evidentně nezajímalo.
"Jsem jen o rok mladší než ty, ty namyšlenej blbečku!" řekla jsem mu do očí. Chvíli se tvářil, jako by ho to vyvedlo z míry, ale rychle se do ní zase dostal.
"Víš, kdo byla Hepziba Smithová, mladá?"
"Nějaká stará ženská, která si říkala, jaká je škoda, že je tvá příbuzná?" zeptala jsem se. Pár lidí, kteří tuhle hádku po očku sledovali, se zasmálo.
"Moje prateta, vlastnila Zmijozelův náhrdelník a hrnek Helgy z Mrzimoru!" vychloubal se.
"A kam se poděli? Nevidím na tvém krku žádný masivní smaragd nebo v tvé ruce hrnek s pečetí Mrzimoru!" opáčila jsem.
"Její domácí skřítka Hockey je ukradla a zabila tetičku!"
"A co z toho plyne pro mě?"
"Hrnek nekoupila, ten se dědil po generacích! Chápeš to? Jsem příbuzný Helze z Mrzimoru!"
"Můžeš to dokázat? Nudíš mě, Zachariáši!" poznamenala jsem.
"Měla by ses chovat uctivěji!"
"Ale to je blbost, Zachariáši! Nemůžeš to brát, jakože jsi její dědic!" vložil se do toho Seamus.
"Jo, ale když ve druhém ročníku platil nárok Vy-víte-koho na Tajemnou komnatu, tak se to bralo, že jo?" ušklíbl se
"Tak si najdi nějakou komnatu Helgy z Mrzimoru a třeba tam na tebe bude čekat banda domácích skřítků, která se o tebe postará!"
Nevšímala jsem si ho a hodlala odejít. Seamus mě rychle dohnal.
"Co jsi mu udělala?"
"Ale delší dobu ho štvu na koleji. Občas schválně hodím kouzlem na jeho hlavu knihu, nebo vánoční věnce se znenadání snesou na jeho hlavu a trochu bolestivě ho to jehličí poškrábe! Teď jsem do něj jen omylem vrazila…". Pak jsem zachytila jeho pohled.
"Přísahám, že jen omylem! No a on vypěnil!"
"Proč ho vůbec štveš?"
"Chová se povýšeně, mimoto často na tebe svede něco, co udělal on sám."
"Ale má velké kouzelnické nadání!" chabě se pokusil mi zvednout náladu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bezejmenná Bezejmenná | Web | 28. července 2011 v 19:29 | Reagovat

Dobrá kapitolka. Líbí se mi na Bonnie, že tak nešíli z Harryho a vůbec k tomuhle má zatím takový nezúčastněný vztah. Skvělý prostě! :)

2 Casion Casion | Web | 5. listopadu 2011 v 21:44 | Reagovat

dobre mu to vytmavila =D pekne napísaná kapitolka XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama