BLOG SE PŘESTĚHOVAL.

Vítej!
Jsem 16 leté děvče, občas veselé, občas naštvané. Nejradši čtu, kreslím, chodím s kamarády ven, okukuju přítomné chlapce, píšu povídky nebo poslouchám písničky. Bohužel, pořád žádná sluchátka nemám :/ Více o mě se můžeš dozvědět buďto v menu, kde je jakýsi medailonek o mě. Doufám, že se ti tu bude líbit, oceníš můj styl psaní nebo tě bude třeba zajímat moje poznatky o životě či jaký je můj život :)
Tvá Barunie

Děkuju Neree Moore za perfektní nový design.^^

Varování: Pokud se mnou někdy navážete kontakt, brzo zcvoknete, protože si mojí úchylně nechutnou povahu zamilujete tak, že nebudete moct přestat :DD


Kapitola dvacátá první - Nečekaná setkání

15. srpna 2011 v 20:37 | Barunie |  Watsonová zasahuje
Já vím, já vím! Nechala jsem vás dlouho čekat a tak dále a tak dále :D No jo ale je to konečně tady! Dokončila jsem ji, protože sestřenice a sestra odjeli někam na kole. A to už je dlouho. Jajks! :P Každopádně jsem ráda za vaše milé komentáře, opravdu! Miluju je! Děkuji velice moc! Konečně mám všechny díly Pottera, jak táta slíbil! Ted se začítám do prvního, ale tady to moc nejde :D:D no děláme spoustu jiných věcí, ale na kapitoly si udělám čas vždy!
Jo a ted ke kapitole. Vysvětlí se, proč Bonnie neví nic o famfrpálu, na scéně se objeví dva spolužáci a kdo ví? Třeba se to s Georgem někam pohne ;D Užijte si ji!
Protože nevím, kdy bude další :DD

"Ale, Georgi, to není možné! Každý miluje famfrpál!"
"Moji rodiče moc ne, ale byla jsem na mistrovství světa s tetou!"
"Watsonovi že nemají rádi famfrpál? Vždyť jim ještě ministerstvo zařizovalo lístky na mistrovství!" rozhořčoval se pan Weasley


"Vždyť to říkám! Táta a máma je pak dali tetě, aby mě vzala s sebou."
"A kterému týmu fandíš?" obrátil se na mě pan Weasley.
"Takhle podrobně to nesleduji…" začala jsem.
"Holyheadské harpie má ráda! Proto se tam taky těší, že Bonnie?" přerušila mě Ginny, a když se na ni její taťka nedíval, začala kývat hlavou. To samé dělali její bratři.
"No ovšem! Holyheadské harpie jsou výborné!" zalhala jsem.
"A jejich kapitánka?" zeptal se Artur
"Gwenog Jonesová. Vynikající hráčka!" vzpomněla jsem si na Ginnyin plakát.
"Nemám další otázky, dnes si to užijeme! Přenášedlo bude připravené!"
"Jak jsi věděla Gwenog?" zašeptala Ginny, když její taťka vstal od stolu.
"Tvůj plakát na zdi!"
"A nebude ti zápas vadit?" vložil se do konverzace Fred.
"Ne, proč by mi měl vadit? Pár bláznů honících se za malým zlatým míčkem s křídly, šest, kteří se přetahují o podivně tvarovaný míč a čtyři se snaží co nejvíc ostatních srazit z košťat, které létají! No nezní to jako zábava?"
"V tvém podání moc ne, ale jinak při té představě to zábava je!" zašklebil se Fred.
"Mimoto, dneska jste stejně nechtěli trénovat ne?" zeptala jsem se. Ochablé svaly mě bolely, ale ta modřina začala pomalu mizet, Zatracený potlouk!
"Ani ne, taky si musíš odpočinout a tohle bude stejně lepší program!" poznamenala Ginny. Ukusovala jsem topinku. Bylo zvláštní, jak rychle ten čas utekl.
Pak mě asi hodinu Ginny otravovala, cože si to má vzít na zápas - dres Gwenog nebo jen čapku a šálu?
"A nebude na obojí přílišné teplo?" odtušila jsem. Seděla jsem na parapetu u okna, měla tam takový delší parapet, kde se dalo sedět. Jak jsem vyrozuměla, Ginny tam často seděla, koukala ven (stejně jako já tenkrát), nebo si četla.
Nakonec se Ginny rozhodla pro čepici (sakra, co to bylo? Vypadala opravdu podivně) a vlaječku.
"Výborně, Ginny, jdeme?" pokynula jsem jí.
"Vždyť mi to tak dlouho netrvalo!" ohradila se.
"Myslíš? Hodinu jsi mluvila o tom, jak Gwenog Jonesové sluší dres a že tobě nesluší, protože nejsi Gwenog!"
"Žlutá mi vážně nesluší!"
"A proč by ne? Pokud si uvědomuješ, teď máš na hlavě čepici s křídly, které vypadají, jako bys ty perka ukradla harpii a přidělala si ji na čepici a v ruce žlutou vlaječku! Prober se!"
"Hlavně, že ty tolik ctíš tu svou černožlutou, viď? Mrzimorko!" ucedila kamarádka.
"Já nevím, komu žlutá nesedí. Třeba nějaké zrzavé hlavě, co jde vedle mě!" oponovala jsem. Tohle mě na Ginny bavilo. Mohly jsme si nadávat, ale věděly jsme, že to vážně nemyslíme.
"Zrzavé hlavě? Tos přehnala, kamarádko!" naštvala se a začala předvádět můj kolaps na konci roku.
"Ale! Nepřijde ti to tvoje přehrávání stupidní?" odsekla jsem.
"Ani ne. Copak? Už se ti zahojilo bebíčko?"
"Už se ti vrátil mozeček?" zašvitořila jsem jako ona.
"Děvčata, nehádejte se!"
"To není hádání, tati! Ony se jen tak pošťuchují! Kdybys s nimi byl delší dobu, pochopil bys, že to vážně nemyslí!"
"Ale ty jsi nám dneska nějaký chytrý, Ronánku!" poznamenala dvojčata na Ronovu poznámku.
"Nechte svého bratra!" opáčila paní Weasleyová. Už jsem cítila, že by jim chtěla vynadat (mě napadla slova jako zmetci, hajzlové, rošťáci a tak dále, ale k mému údivu se tak nestalo).
Bez paní Weasleyové jsem překonali onen "střešidelný" les. Šli jsme tak dlouho, až jsme došli k jakési staré ponožce.
"Tati, toho se já dotýkat nebudu!" prohlásila Ginny.
"Chceš vidět Holyheadské harpie? Tak se toho prostě drž!" nakázal pan Weasley. Všichni jsme se tedy páchnoucího kousku oděvu chytili, nebo v mém případě pouze dotkly bříškem ukazováčku. Pak se dostavil ten pocit, jakoby vás někdo cpal trubkou, když jste dva metry nad zemí. Tlak v mých uších se stupňoval a já se začala bát, jestli mi neprasknou ušní bubínky. A pak jsem najednou padala. Pan Weasley nás ve vzduchu zachytil kousek nad zemí. V těch asi dvou vteřinách jsem si uvědomila…
"Promiň!" vřískla jsem.
"To je dobrý, ale většinou, když se přenášíme, tak na mě nikdo nepadá!" odpověděl mi George. Rychle jsem se odkulila z jeho zad.
"Není ti nic, synu?" zeptal se ho táta.
"Nic mi není! Její váha by mi sotva mohla něco udělat!" odpovědělo otci dvojče.
Pokrčila jsem rameny a vyšla s ostatními ke stadionu. Obsadili jsme svá místa. Najednou jsem zahlédla někoho, koho jsem na zápase nečekala.
"Pane Weasley, jen si něco zařídím, bude to jen minutka, slibuji!" oznámila jsem. Pan Weasley pohlédl na své syny, kteří jen pokrčili rameny a nechápavě se zatvářili. Vyskočila jsem.
"Ahoj!" pozdravila jsem.
"Bonnie, co tu děláš?" usmál se.
"Já? Jsem tu na famfrpálu s Weasleyovými!" ukázala jsem na rodinku. "A ty, Seamusi?"
"Tak nějak, jsem tu s mámou!" ukázal na malou hnědovlasou ženu, která seděla nedaleko, "Fandíš Káňatům?"
"Jo, bože, to netuším! Jsem tu vlastně pouhou náhodou!" pohodila jsem hlavou.
"No není to roztomilé?" zaslechla jsem syčivý hlas. "Watsonová a Finnigan! Velice roztomilé!"
"Nikdo ti neříkal, že je slušné pozdravit, Malfoyi?" usmála jsem se na ulízanou blonďatou hlavu.
"Spodinu není třeba zdravit!" odsekl.
"Draco, nebuď hrubý! Slečna Watsonová, nemýlím-li se!" klepl svého syna Lucius nějakou holí.
"Nemýlíte se!"
"Zrovna dnes jsem viděl vašeho otce. Chudák, má toho teď hodně! Všechny ty prohlídky!" povzdechl si.
"Asi vám nic moc neřeknu. O práci svého otce se nezajímám!" utnula jsem tuhle konverzaci. Malfoyovým tak budu říkat, na čem pracuje můj táta!
"Jak je vidno, moc jste po svých rodičích nezdědila! Akorát velice výbušnou povahu podle toho, co jsem slyšel od Draca. Pansy Parkinsonová by mohla vyprávět! Užijte si zápas, slečno Watsonová a ty druhý!" řekl a arogantně odešli.
"Co to mělo znamenat?" vykulil oči Seamus.
"Můj otec je bystrozor!" objasnila jsem. "No už půjdu, ráda jsem tě viděla!"
Objala jsem ho. Ani už nevím, proč jsem to udělala.
"Ve škole se uvidíme!" dodal. Zmizela jsem k Weasleyovým.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kaila Kaila | 16. srpna 2011 v 18:33 | Reagovat

=)... Těším se na další.. =D

2 Pauline Pauline | Web | 16. srpna 2011 v 19:27 | Reagovat

Ó bože.. ta Watsonová je teda osobnost..miluju jí! ;) :DD opět krásná a povedená kapitolka ( mám přečtené všechny, prosím pěkně :D ) ;))

3 Andy Ryan Andy Ryan | 18. srpna 2011 v 15:47 | Reagovat

Jaká náhoda, že spadla zrovna na george... :D :D miluju náhody :D

4 Casion Casion | Web | 5. listopadu 2011 v 22:34 | Reagovat

jé takže sa nám stretla aj so Seamusom to je good =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama