na Blog.cz

Takže si to zopakujme: čtyři děti Pevensiovy přišli do Narnie, zvítězili nad Bílou čarodějnicí a dospěli. Poté opět přešli skříní do našeho světa a byli zase dětmi. O sto let později (podle Narnijského času) se děti vrací do Narnie a chtějí pomoci Kaspianovi, jehož pronásleduje zlý strýc, který zabil Kaspianovi rodiče. Adele je dívka, která je Telmarínka, ale sympatizuje s Narnií.

Už za pár hodin od této události čtyři děti Pevensiovi mířili směrem ke Kamennému stolu na pomoc princi Kaspianovi. Pokud jste alespoň viděli film (doporučuji spíše knížky), tak víte, že před lordem Mirazem, který nakázal smrt naší hlavní hrdinky, utekl. Lord chtěl královský trůn, a jelikož se mu narodil dědic, rozhodl se Kaspiana zavraždit. Jenže to mu nevyšlo a Kaspian přivolal starobylým rohem dávné krále a královny. Netušil, že se vladaři vrátí, ale budou to opět děti, takové, jaké do Narnie kdysi přišli.

Vladařům dělal společnost takový malý trpaslík, už ani nevím, jak se jmenoval, budeme mu říkat MMP (milý malý přítel), jak mu přezdívaly děti Pevensiovi.

Putovali po známé a zároveň neznámé krajině, protože se od dob, kdy Narnie pod jejich vládou vzkvétala, uplynula asi stovka let. A za tu stovku let se vlády nad Narnií zmocnili Telmaríné.

Najednou Lucie vykřikla.

"Petře, Petře! Támhle byl Aslan!" ukázala na místo nad řekou. Všichni čtyři zbývající se pátravě zahleděli směrem, který Lucinka ukazovala, nic však nespatřili.

"Jsi si jistá? Může to být z dehydratace…" ujišťoval se starší bratr.

"Jsem! On tam je! Pořád! A chce, abychom za ním šli!" trvala si na svém.

"Lucko, nemáme čas se zdržovat!" okřikla ji Zuzana. A tak, i přes Lucčinu nevoli, se rozhodli jít dál směrem, kterým jim radil jít MMP.

A budeme hodně přeskakovat, protože nemá cenu vám vyprávět, jak byli unavení, nevrlí atd.

Došli přímo pod palbu šípů telmarínských vojáků a museli se vrátit tam, kde Lucie ukazovala na Aslana.

A všichni do jednoho se Lucince omluvili, dál je vedla sama podle Aslana, který vedl zase ji. Mimochodem, dodneška jsem nezjistila, proč se ukazoval jen jí. Možná proto, že chtěl přezkoušet ostatní. Ale myslím, že v nejbližší době se to nedozvím. Uvidíme.

Když na konci dne dorazili ke Kamennému stolu, nestačili se divit. Kamenný stůl, předtím planina s obřadním místem, kde Bílá čarodějnice zabila velkého lva, se změnil. Teď byl pohřben v obrovské kobce, kde bylo docela strategické místo na válku. Tedy kdyby vyhrávali. Byla možnost, že je nepřátelé uvězní v kobce a oni pojdou hlady.

Ale takové myšlenky je nenapadaly. Snažili se vybavit, jak to tam vypadalo dříve.

"Veličenstva, nebylo by rozumné tu čekat na nějaký zázrak, musíme za Kaspianem!" popohnal je MMP, a tak vyrazili z lesa před dlouhou louku.

Pro Adele to byl obyčejný den. Jako obvykle vstala do školy, protože její otec byl vysoce postavený lord a chtěl, aby se jeho dcera vzdělala. Občas ty malé spratky nenáviděla. Přece nemohla za to, že je jiná než ostatní! Ale všichni dělali, jako by se chtěla jen předvést, že když přišla na svět, vybrala si být zvláštnější než druzí.

Tak prchala. V okamžiku, kdy učitelka ukončila svou hodinu, Adelaide vyběhla ze dveří, jako neřízená střela. Vybíhala z městečka do prazvláštních a tajemných lesů. Nebála se. Měla sebou Tillina, kterého přinutila nepískat při vyučování. V lese si spolu sedli na mech a Tillin vyprávěl legendy, které mu vyprávěla maminka myš, než ho, podle jeho vlastních slov, "podle podvedli, chytili za ocas a strčili tady mladé dámě, kterou si velice oblíbil".

"Tilline, proč jsem zvláštní?" zeptala se toho odpoledne.

"Zvláštní? Lady, nikdy jste nebyla zvláštní, výjimečná, to ano, ale zvláštní jste nikdy nebyla!" uklonil se.

"Ale proč zrovna já zradím svou krev? Proč jsem jiná? Proč…?"

"Slečno, jestli něco mohu podotknout, vaše matka mi řekla, abych na tyto otázky odpovídal, jak uvážím. A já myslím, že byste se něco měla dozvědět!" vážně odpověděl. "Doufám, že jste při mém vyprávění dávala pozor. Vaše ctěná matka, která mě zachránila, je…"

"Co je?" dorážela netrpělivě dívenka.

"je to dryáda, slečno!" zadíval se na Adele.

"Víla stromů? Jak to víš, Tilline?"

"My Narniané to poznáme! Slečno Adele, vaše rudé vlásky budou spojením tak rozdílných ras, ale vaši rodiče se milují! A láska je víc než všechno!" poučil ji Tillin.

"Uvidím někdy Aslana?"

"Má drahá, to se neví. Možná ano, ale Aslan se tu neukázal už roky. Ale určitě přijde! Doufám, že u toho budu!"

"Tilline, proč tu nejsou Narniané? Dryády jako moje mamka, mluvící zvířata, kentauři a další? Kde jsou?" vyzvídala dál.

"Už jsem vám to říkal stokrát, dámo, Narniané se schovávají. Nespí, čekají, až přijde jejich chvíle! Pak povstanou. To vám řeknu, moje četa vedená udatným Rípčípem, pořád čeká. A ačkoli se zdá, že jsem zlenivěl," vzal malý klacíček a začal jím máchat, "stále čekám. Občas, když vy spíte, tak se vyplížím z domu a snažím se najít Narniany."

"A našel jsi je?"

"Jen pár. Takové, kteří vypadají nenápadně a to jsou převážně zvířata."

"Budeme muset!" Adele nastavila ruku a poté si dala myšáka na rameno.