BLOG SE PŘESTĚHOVAL.

Vítej!
Jsem 16 leté děvče, občas veselé, občas naštvané. Nejradši čtu, kreslím, chodím s kamarády ven, okukuju přítomné chlapce, píšu povídky nebo poslouchám písničky. Bohužel, pořád žádná sluchátka nemám :/ Více o mě se můžeš dozvědět buďto v menu, kde je jakýsi medailonek o mě. Doufám, že se ti tu bude líbit, oceníš můj styl psaní nebo tě bude třeba zajímat moje poznatky o životě či jaký je můj život :)
Tvá Barunie

Děkuju Neree Moore za perfektní nový design.^^

Varování: Pokud se mnou někdy navážete kontakt, brzo zcvoknete, protože si mojí úchylně nechutnou povahu zamilujete tak, že nebudete moct přestat :DD


13. kapitola - Balení

24. července 2012 v 13:50 | Barunie |  Its hard to tell
Ačkoli jsem už žádnou kapitolu přidat nechtěla, vyžádali jste si ji. :)
Těší mě to, i když se moje předepsané už téměř blíží k závěru.
Děkuji za podporu.




Jen co jsme se najedli, vydali jsme se zpátky k Leemu. Přesněji zpátky do areálu. Zbytek večera se nic zajímavého nedělo a nakonec jsme se rozešli pár minut po půl druhé ráno. Denise s Liamem zamířili do hotelu a Harry se gentlemansky nabídl, že mě doprovodí k baráku. Samozřejmě jsem nechtěla jít sama tmou, a proto jsem souhlasila. Dalo by se říct, že jsme v podstatě jen mlčeli. Znáte ten stav, kdy se vám trochu motá hlava, protože jste toho nevypili tolik, abyste se motali celý? Tak ten jsem měla.

"Bylo to dobrý," promluvil najednou. Nastal čas se ho zeptat.

"Jo, to bylo," řekla jsem stroze.

"Děje se něco, Robin?" zeptal se.

"Ne."

Tak prý nenastal.

"Odkud se znáš s Liamem?"

"Jsme kamarádi…"

"Na to jsem se tě neptala."

"Známe se z Londýna."

"Aha. Jak dlouho spolu ti dva chodí?" vyptávala jsem dál.

"Asi šest měsíců, myslím!" pokrčil rameny. Ve chvíli, kdy jsme dorazili k domu, jsem věděla, že mu už dneska nic neřeknu.

"Ten večer se dost vydařil!" zhodnotil Harry a já zatrpkle přikývla. Jasně jsem viděla, že rodiče ještě nespí a přes dveře jsem zaslechla smích. Denisiny rodiče tam tedy ještě byli.

"Takže já půjdu," řekla jsem a chtěla se otočit, vzápětí však si mě Harry přitáhl k sobě a dal mi pusu na tvář. Rychle jsem se vymanila a zapadla do domu.


Ráno, kdy jsem se chystala za Harrym a hrdličkami, mě máma zastavila.

"Dobré ráno!" zamumlala rozespale.

"Ahoj!" kývla jsem a chtěla jsem vypadnout ven. Jenže ona mě stále držela.

"Robin, musíme ti s tatínkem něco říct!" Zpozorněla jsem. Tohle často neříkala, jen ve chvílích, kdy se dělo něco vážného.

"Jacku!" zakřičela máma přes celý dům, načež se táta objevil v obyčejné bílé košili a džínech. Jak to, že není v práci?

"Ano?" působil nenuceně, jako kdyby se nic nedělo, ale já věděla, že se něco stalo. Prostě jsem to cítila, už jen z té věty, že se rodiče snaží vypadat, že je všechno v pořádku.

"Robin by si to ráda poslechla!" usmála se máma a já se zděsila.

"Nejsi už malá, takže nešil!" podíval se na mě táta a já šílet začala. Sakra, co to mělo znamenat? Ty jejich narážky, jejich divné řeči, jejich…byla jsem naštvaná. Strašně mě napínali.

"Co-o?" vykoktala jsem.

"Víš, jak tu jsou teď rodiče Denise? Prý jste se včera potkaly!" reagovala matka.

"Vím!"

"No…víš… budeme se stěhovat!" táta vyslovil tu nejhnusnější větu prázdnin.

"Kam?!" vyjekla jsem. "Kdy? Co škola? Co moji kamarádi? Co já?"

"Robin, uklidni se!" povzdechla máma. "Do Londýna. Za týden, všechno zařizujeme."

"Budeš chodit do školy s Denise," ozval se opět otec.
"Ale ta chodí na nějakou obecnou školu!" vyhrkla jsem zoufale.

"No a? Ty to zvládneš!" táta se zazubil a já se neskutečně rozčílila.

"Ale já nechci na obecnou školu! Chci malovat, malování je můj život!" zavrčela jsem. "Mám tu kamarády, mám tu všechno!"
"Nedělej to ještě těžší, Robin!" naštvala se i matka.

"Já se stěhovat nebudu!" zaječela jsem a vytrhla se ze sevření. Okamžitě jsem zamířila ke dveřím, nereagovala na volání rodičů a rozeběhla se k zátočině. Nikdo tam nebyl, když jsem tam dorazila. Vzteky jsem rozkopávala písek na strany a pak ze skicáku vytrhla obrázek rodičů, který jsem jim plánovala dát k výročí. Ten jsem zmuchlala.

"Robin!" uslyšela jsem, ale dál cupovala další a další kresby rodičů. Jak mi to sakra mohli udělat?!

Většinu obrázků jsem prostě zmuchlala, u jiných to zase byl třeba jen okraj stránky, ale žádný jsem neroztrhala.

"Robin, co se děje?" Harryho ruka mě vytáhla na nohy.

"Nechci se stěhovat!" zněla jsem jako malé děcko.

"Kam, proboha?" vytřeštil oči.

"Do Londýna, za Denise!"

"Tak hrozný to být nemůže!" protočil oči. Neměla jsem na to náladu, rychle jsem zvedla tašku a skicák, potrhané a zmuchlané papíry nechala ležet na zemi a odešla jsem. Další volání bez reakce. Když jsem se otočila, uviděla jsem, jak Harry jednu ze skic narovnává a prohlíží si ji.

Dlouhé hodiny jsem chodila po ulicích Los Angeles, než jsem našla odvahu jít zpátky domů.

"Fajn, stěhujeme se!" zakřičela jsem, jakmile jsem vstoupila do domu.

"Kde jsi tak dlouho byla?" máma vykoukla ze dveří jídelny. "Mimochodem přišel tvůj kamarád!"
"Kdo, co?" zarazila jsem se a skopla boty do kouta. Přešla jsem ke dveřím a uviděla Harryho, jak pomalu upíjí ze sklenice kolu, nebo co to měl.

"Co tu děláš?" vysoukala jsem ze sebe nejpřekvapenějším hlasem, který jsem kdy použila.

"Hledal jsem tě a říkal jsem si, že možná budeš doma. Děkuju, paní Johnsonová, za to pití!" usmál se na mou matku.

"Už tady sedí asi dvě nebo tři hodiny a pomohl mi s balením věcí!" řekla máma a podivně se uculila. "Proč nejdete k tobě do pokoje?"

Vzápětí mi do náručí vrazila pět složených krabic na věci a postrčila mě směrem ke schodům nahoru. Harry mě následoval.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ann Ann | 27. července 2012 v 13:48 | Reagovat

Jsem rada, ze jsi pridala dalsi kapitolku . Uz jsem se na ni tesila a budu se tesit na dalsi . Jses moc sikovna . Mozna to zni tak, ze ti" lezu do prdele" , ale mas opravdu talent . Jen tak dal :) :)

2 Somebody :) Somebody :) | 30. července 2012 v 16:45 | Reagovat

Wow skvělý :) !! doufám v další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama