BLOG SE PŘESTĚHOVAL.

Vítej!
Jsem 16 leté děvče, občas veselé, občas naštvané. Nejradši čtu, kreslím, chodím s kamarády ven, okukuju přítomné chlapce, píšu povídky nebo poslouchám písničky. Bohužel, pořád žádná sluchátka nemám :/ Více o mě se můžeš dozvědět buďto v menu, kde je jakýsi medailonek o mě. Doufám, že se ti tu bude líbit, oceníš můj styl psaní nebo tě bude třeba zajímat moje poznatky o životě či jaký je můj život :)
Tvá Barunie

Děkuju Neree Moore za perfektní nový design.^^

Varování: Pokud se mnou někdy navážete kontakt, brzo zcvoknete, protože si mojí úchylně nechutnou povahu zamilujete tak, že nebudete moct přestat :DD


Září 2012

Memento - Radek John

17. září 2012 v 20:49 | Barunie |  Knížky

Michal byl normální kluk, chodil na střední, chtěl se zalíbit své spolužačce Olině, jež ho nechtěla, a byl pln bláznivých plánů. Avšak to se trochu minulo s absencí na hodinách a následném útěku na menší výlet do slovenských hor, jelikož Michal byl jakožto syn mlácen a tvrdě vychováván svým otcem, který neměl zrovna jemné zacházení.

První ochutnání drogy tudíž přišlo velice rychle. V té době to neviděli jako veliký problém jako dnešní společnost. Neuvědomovali si toto riziko, které začalo rychle ohrožovat mladistvé.


Tuhle cestu jsem si zvolila sama, tak jdu dál

4. září 2012 v 15:03 | Barunie |  Na chvíli uvidíš můj život

Ahoj, já vím, příšerně dlouho jsem nesesmolila žádný článek.
Mám pocit, jako kdybych poslední dobou všechno podělávala. Nic není jako dřív, ačkoli jsem v to upřímně doufala. Kromě stereotypu vstávání, což mi ani tak vlastně nevadí. Stále ještě nemám rozvrh hodin pro druhý ročník a celkem mě o štve. Potřebovala bych zjistit, kdy mám volný čas.
Prázdniny se uzavřely, byly parádní, nemůžu popřít, že jsem si je užila na 100%, ale... pořád mě pronásledují. Ani příchodem mezi spolužáky se nic nezměnilo, nemůžu ty skvělé dny vymazat z hlavy a na nic se nesoustředím. To je také důvod, proč jsem nenapsala žádnou recenzi. Rozhodně mám načtených pár knih, na které by stálo napsat maličkatou recenzičku, ale nejde mi to. Nadávám si, že jsem neschopná, jenže to nepomáhá.
Také mám pár osobních problémů. Mj. moje "nejka" si mě nevšímá, ale to doslova. -_-
Nerozpisovat.
Škola... nejraději bych se do obchodní akademie v životě nevrátila. Naposledy, když jsem se o ní s určitým člověkem bavila, poradil mi, abych přestoupila, šla dělat něco, co mě baví. Jako on. Ale ono to není jednoduché, kvůli lidem se mi přestupovat nechce a zvykla jsem si tam.
"Kašli na lidi, důležité je to, co chceš dělat ty."
Není to jednoduché, nemám záchytný bod. Mám jen sen a k tomu se musím dopracovat. Tuhle cestu jsem si zvolila sama, nikdo mě nenutil, tak v ní pokračuju dál. Bez toho jednoho podstatného rozhodnutí bych neznala lidi, kterých si vážím, nestalo by se to, co se stalo,... mohlo to být všechno jinak. Je to tak, jak to je, a asi to tak zůstane. Půjdu dál cestou, kterou jsem si vybrala. Cestou keců o ekonomice, účetnictví a všech věcí, co mi nejdou, ale marně se snažím porozumět. Za touhle kapitolou života mě snad čeká lepší. Ale to je ještě daleko. Ozvu se, jestli budu mít, o čem bych vám napsala. Nebo snad už budu mít v rukávu nějakou recenzi.