BLOG SE PŘESTĚHOVAL.

Vítej!
Jsem 16 leté děvče, občas veselé, občas naštvané. Nejradši čtu, kreslím, chodím s kamarády ven, okukuju přítomné chlapce, píšu povídky nebo poslouchám písničky. Bohužel, pořád žádná sluchátka nemám :/ Více o mě se můžeš dozvědět buďto v menu, kde je jakýsi medailonek o mě. Doufám, že se ti tu bude líbit, oceníš můj styl psaní nebo tě bude třeba zajímat moje poznatky o životě či jaký je můj život :)
Tvá Barunie

Děkuju Neree Moore za perfektní nový design.^^

Varování: Pokud se mnou někdy navážete kontakt, brzo zcvoknete, protože si mojí úchylně nechutnou povahu zamilujete tak, že nebudete moct přestat :DD


Sklenice tokajského...

27. listopadu 2012 v 16:00 | Barunie |  One Direction - jednorázovky
Well, je to vůbec první bromance (někdo to nazývá slash, teda aspoň myslím), kterou vám přináším. Doufám, že se vám to bude líbit, podle mě je to jedno z nejlepších, co jsem kdy napsala :)

Zayn se opět zadíval na svou skleničku. Byla skoro prázdná, jen na dně se držel zbytek nazlátlého vína.
Tokajské. To měl rád. Ovšem efektivnější by bylo, kdyby se ve sklence drželo to červené, které pil tu
noc před několika týdny. Ani nevěděl kolika.
Hlavou mu létaly různé vzpomínky ze společného života s Harrym. Byla to jízda, neskutečné ze
začátku, slabší na konci. Zayn bohužel nebyl takové střeštiprdlo a klidně by zůstal nějaký víkend
doma, jen se zahrabal s knížkou, filmem, vínem a dobrou večeří do postele a tam zůstal celý den.
Bohužel to Harry nikdy nepochopil. Raději běhal po párty.
Zayn nemohl říct, že by Harolda stále nemiloval, miloval a jak, ale některé věci prostě byly přednější.
Hlavně jeho vlastní zájmy, kterým se hodlal věnovat, s Harrym neměl čas na sepsání své knihy, na
které usilovně pracoval. Černovlasý muž nebyl sobecký, s Haroldem jednal na rovinu a klidně by se za
něj obětoval, jen ho některé věci lákaly víc než společnost.
Muž vstal z křesla a přešel k jedné stěny své pracovny, ve které se posledních pár týdnů docela často
zavíral. Zavíral se před světem a před... ním. Před tím, jenž byl vyobrazen na portrétu, který Zayn nyní
studoval. Zelené oči jako kdyby mu stále viděly do duše, kudrnaté vlasy trčící do stran, které Zayn
s oblibou čechral, vystouplé lícní kosti, které tak rád hladil palcem. Miloval tento výraz, který zadal
jednomu malíři napodobit.
Znovu se zamyslel. Udělal dobře, když udělal to, co udělal před... třemi, čtyřmi týdny? Nebylo mu
teď... smutno? Vždyť viděl Haroldův výraz, který ho tak rozesmutnil, když oznámil, že je konec.
Nepochyboval, že si jeho milovaný vyplakal oči.
Zayn přešel k mahagonovému stolu a zamyslel se. Jednou rukou mimoděk přejížděl po desce a
pomalu upíjel zbytek tokajského. Kdyby nebyli tak rozdílní, možná by ještě přemýšlel o tom, že by
ten vztah obnovil. Avšak podíval se pod svou dlaň a spatřil hlubokou rýhu. Něco ho nutilo se začít
usmívat jako sluníčko na hnoji. Vzpomněl si, jak Harrymu jednou svoje bohaté komnaty, jak pracovnu
s oblibou nazýval, ukázal. Skončilo to tak, že spolu souložili na tomto stole... ne, oni nesouložili, oni se
milovali.
Když se rozhlédl po pracovně, ať už přejel pohledem přes rozsáhlou knihovnu, k poličkám, ať už se
zastavil u béžového gauče, který kontrastoval s tmavě hnědým nábytkem, nebo se zadíval do krbu,
kde hořel opravdový oheň, všechno, všechno na sobě mělo stopy po jeho bývalém příteli.
Zayn vytáhl svůj iPhone, na jehož obalu, tapetě i všem ostatním předtím visel Haroldův obličej. Nyní
vše, co prozrazovalo skutečnost, že nějaký Harold Styles existuje, bylo číslo uložené v telefonním
seznamu.
"Přijď. Čekám v komnatách."
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, aspoň přinejmenším to bylo za kratší dobu, než popíjející
předpokládal.
"Ne."
Něco takového však Zayn očekával.
"Prosím, naposledy."
Naposledy v tomhle stavu, doufal Zayn. Smska "Okey", mu připadala jako souhlas. Tak tedy Styles
dorazí. Ačkoli tvrdý ve svém výrazu, uvnitř byl černovlasý chlapec nadšený jako nikdy.

Harry nervózně stepoval před dveřmi pracovny. Nikdy se pořádně nevzpamatoval, v jakém sídle velký
pan podnikatel Malik bydlí. Musel být uveden, jinak nemohl vejít, každý ze zaměstnanců o něm věděl
vše... jako kdyby byli najímáni ze služeb FBI.
Konečně se masivní dveře otevřely a v nich stál ten, který mu před několika týdny zlomil srdce. Pod
očima měl tmavé kruhy, jako kdyby z té zpropadené pracovny nevyšel minimálně celé tisíciletí a
v ruce držel typicky sklenku na víno. Alespoň tentokrát mělo nazlátlou barvu a ne tu krvavou, co ji
viděl naposledy... tu noc.
"Vítám tě, Harry," blýsknul po něm další typickou věcí - svým roztomilým úsměvem.
"Ahoj, Zaynie," hlesl Harry. V jeho mysli se stále přehrávaly okamžiky, kdy ho člověk před ním poslal
k totálnímu dnu. "Co chceš?"
"Nechceš jít dovnitř?" Zayn Harryho otázku okázale ignoroval.
"Ne, to teda nechci, chci vědět, co ode mě chceš. Naposledy ses snad vyjádřil jasn..."
"Nad 'naposledy' nepřemýšlej. Chci ti něco ukázat."
"Co když nechci?" Harold nevypadal, že by černovlasému muži někdy chtěl něco dopřát či odpustit to,
co udělal.
"Chceš. Chci ti ukázat svou knihu."
.A ten večer se mahagonový stůl opět stal svědkem spojení jejich těl. Na zemi se vedle nich válel papírový výtisk knihy, která nesla název 'Rok se Stylesem'.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama