BLOG SE PŘESTĚHOVAL.

Vítej!
Jsem 16 leté děvče, občas veselé, občas naštvané. Nejradši čtu, kreslím, chodím s kamarády ven, okukuju přítomné chlapce, píšu povídky nebo poslouchám písničky. Bohužel, pořád žádná sluchátka nemám :/ Více o mě se můžeš dozvědět buďto v menu, kde je jakýsi medailonek o mě. Doufám, že se ti tu bude líbit, oceníš můj styl psaní nebo tě bude třeba zajímat moje poznatky o životě či jaký je můj život :)
Tvá Barunie

Děkuju Neree Moore za perfektní nový design.^^

Varování: Pokud se mnou někdy navážete kontakt, brzo zcvoknete, protože si mojí úchylně nechutnou povahu zamilujete tak, že nebudete moct přestat :DD


Únor 2013

Bílý kůň - Alex Adams

7. února 2013 v 17:52 | Barunie |  Knížky
"Dříve byl život nudná samozřejmost. Teď nechce nic než přežít."

Se smíšenými pocity jsem vzala tuto knihu do ruky (nebo přesněji jsem byla obdarovaná mou milovanou Yanny :D). Moje milá tvrdila, že je to hnusný, odporný a že se mi to asi bude líbit, když se jí to nelíbilo.

Zoe Marshallová pracovala jako uklízečka pro vědeckou společnost a ve světě vlastně jen přežívala.
Zemřel jí manžel, proto mám tušení, že trpěla i depresemi. Její rodina jí dohazovala muže, které Zoe nechtěla. Její bezpečí se skrývalo v množství zámků na dveřích jejího bytu.
Do té doby, než se v jejím obýváku najednou zjevila nádoba. A ona začala trpět neskutečnou úzkostí. Projevila se natolik, že Zoe vyhledala pomoc psychiatra - mladého Nicka, který ji od první návštěvy neskutečně přitahoval.
Nádoba byla obyčejná, nic zvláštního, ale pro Zoe to znamenalo neskutečné utrpení - někdo se dostal do jejího soukromí. A počátkem zjevení nádoby začali všichni v jejím okolí a postupně i na celém světě vykazovat známky choroby, jež později dostala název Bílý kůň a odnesla na svých smrtících kopytech stovky, miliony životů.
Začal konec světa a jen několik málo přeživších mělo v krvi očividně protilátku.


Co dělat, když se nedokážeš normálně nadechnout?

4. února 2013 v 20:58 | Barunie |  Na chvíli uvidíš můj život

Poslední dobou se cítím... prázdně a zároveň plně. Rozporuplné pocity se prolínají do mé nálady. Jsem jako na houpačce, jednou jsem milý to člověk a o pár minut později všechny a všechno proklínám. Nevím, co se to se mnou děje.
Každý den se najde něco, co mi moji skoro perfektní náladu zkazí. Ano, já jsem ten tupec, který každé ráno vyjde s úsměvem z baráku, celou cestu se usmívá a jakmile přijde mezi své vrstevníky, úsměv najednou zmrzne. Puff, prostě se rozplyne. A není věc, která by jej vrátila zpět.
Cítím se tak nepotřebně. Jako kdyby nebylo nic, kvůli čemu bych dál měla žít. Nepřemýšlím nad sebevraždou ani nic podobného, ale ten pocit, který vám sžírá vnitřnosti, je jako nějaký nádor. Nemůžu se skoro pořádně nadechnout, nevím, co mám dělat, kam jít, jak odehnat ten pocit osamění, ačkoli v místnosti je dalších 27 lidí, z čehož by minimálně 3 byli schopní jakkoli mě podpořit a pomoct mi. Tohle je moje osobní Pandořina skříňka. Snažím se vypadat, že jsem ok, přičemž nejsem. A zatím asi nebudu.
I když... několik lidí mi řeklo, že mé pocity často vyplynou na povrch. Jak se jen mýlí! To jen prosakuje jen procento pocitů, co cítím.
Uklidňuju se, že nejsem sama, kdo to cítí. Ale jak to překonat? Není to deprese, je to jen... co to je? Jak se té hnusné koule pocitů, co mě tíží na srdci jako nějaký kámen? Co s tím?
Neumím však své pocity vystihnout slovy, které bych někomu mohla říct. Tak si je aspoň přečtěte a politujte mě. To přesně nechci, ale nedá se nic dělat. ;)